Blog věnovaný (nejen) českému a světovému undergroundu...

Leden 2011

2.díl - 2. část

27. ledna 2011 v 8:19 | Pixie |  Příběh obyčejné existence
Dneska jsem se trochu překonal :-D Ale bohužel jsem to utnul v takovou blbou chvíli, skončila mi totiž noční a já jdu spát ;-) poslední část druhého dílu tu bude co nevidět...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Přicházíme k Jamieho domu. Už z venku slyšíme hlasitou hudbu. Gaz zvoní na zvonek, otevírá nám Lina.
"Jéé, ahoj Gazi, ahoj Dane!" usmívá se na nás Lina. Jamie si vybral dobře, je to vážně skvělá holka. "Pojďte dál, už jsou tu skoro všichni."
"Už je tu i - ?" "Ano, Laura s Michaelem tu jsou taky.", odpoví mi Lina, anyž bych to musel doříct. Stále se usmívá a mrkne na mě.
"Ale jak - ?"
"Jamie mi to všechno řekl," zase mi odpoví Lina ještě před dokončením mé otázky.
Teď už se ale tváří trochu provinile a vypadá tak trochu v rozpacích. Kývnu na ní, jako že mi to nevadí a pokusím se o falešný úsměv. Gaz se uchechtne, ale potom se zatváří vážně, když se na něj podívám.
Pokračujeme až do obýváku, odkud se dere zdroj hlasité hudby. Je tu plno lidí, některé ani neznám. Všichni si povídají, smějou se a popíjejí pivo nebo nějaké nealko. Lina nás nechává stát ve dveřích obýváku a jde hledat Jamieho, který je zrovna asi v kuchyni.
Na jednom s gaučů sedí i Laura s Michaelem. Laura si mě hned všimne a rychle vstane. Doběhne k nám a hned mě objímá.
"Ahoj Dane! Ráda tě vidím! Ahoj Gazi!" otočí se na Gaze a ten jí pozdrav opětuje.
"Jdeš rovnou z práce? Nejsi utahanej?" pokračuje Laura.
Než stihnu něco říct, Gaz do mě šťouchne. "Hele, támhle je Tony! Toho jsem neviděl už od základky!" a míří si to rovnou k němu. Já žádnýho Tonyho neznám, ale jsem rád, že nás nechal s Laurou o samotě. Možná i to byl jeho úmysl, Gaz je chytrej kluk.
"Jo, jdu rovnou z práce, ale to je v pohodě," odpovím na Lauřinu otázku. "Taky tě moc rád vidím Lauro, jak to jde s Michaelem?"
"Jó, je to fajn", usměje se Laura, ale pak sklopí oči a chvilku přemýšlí. "Ale poslední dobou je takovej- "
"Nazdar MANZY!", ironicky mě pozdraví Michael s důrazem na mojí přezdívku. "Manzy...To je podle toho hippíka Manzareka z těch Doors, co? Fakt si mu docela podobnej. Módou si se zasekl v 60tých letech. I ty vlasy..."
"Michaele, nech toho," zamračí se na něj Laura.
Ale já nechci, aby se mě zastávala. Chci, aby taky viděla, že se umim vzepřít. Musim rychle něco říct.
"Nezajímají mě takový povrchnosti jako móda. Nosím to, co je mi pohodlný. A dlouhý vlasy mám páč mám rád rockovou hudbu a to k tomu patří. Nepotřebuju bejt další z miliónů jelit, jako seš ty."
To jsem asi trochu přehnal, Michael nějak rudne. Ale já se pořád tvářim sebejistě.
"To jako, že já jsem jelito?! Zklidni se ty blbečku nebo - !", pomalu už křičí Michael, ale vloží se do toho Jamie, který na mě volá už ode dveří do kuchyně.
"Manzy! Manzy! Jsem tak rád, že jsi přišel", usmívá se Jamie, tak jak je mu to podobné vždycky, a podává mi ruku na pozdrav. Mezitím Laura odvekla supícího Michaela dál od nás a šli si zase sednout na gauč.
"Možná tě taky vidim naposledy v životě, chci se s tebou rozloučit", povídám Jamiemu.
Jamie je vysoký hubený kluk se světlými vlasy po ramena. Pořád se usmívá stejně jako jeho holka Lina. Jamieho znám pár let, seznámil nás Gaz, chodili spolu do školy.
"Doufám, že občas přijedeš domů za starejma kámošema."
"Neboj Manzy. Dokud se tu budu mít za kým vracet..."
Najednou Jamie zvážní. "Bude to možná těžký. Těžší, než jsem si myslel."
"Proč?"
"Víš, Lina je těhotná. Budeme mít spolu dítě", říká Jamie, ale netváří se moc šťastně.
"Ale, ale to je přece úžasný, ne? Sakra chlape gratuluju! Ty..ty z toho nemáš radost?", podívám se tázavě na Jamieho.
"Mám, mám. Když mi to Lina řekla, skákal jsem radostí...Vole, budu fotr, je to fakt síla. Ale pak jsem přemejšlel, víš. Že zrovna teď, když jdeme do tý Austrálie. Práci tam sice máme, ale musíme si zařídit byt - teď už i pro děcko. A něco si našetřit a -"
"To zvládnete Jamie", skočim mu do řeči. "a kdyby něco, my vám s Gazem určitě pomůžeme. Ve všem," poplácám ho po rameni a usměju se na něj.
"Dí - díky. Jste skvělí kámoši", říká Jamie a vypadá dojatě.
Chvilka ticha.
"Tak kde tady máš pivo, vole? Mám fakt žízeň", ukončuji tuhle dojemnou chvilku.
"Jo jasný. Pojď se mnou," říká Jamie a bere mě do kuchyně. Cestou vidím Gaze, jak utrápeně sedí na jednom s křesel a nějaká holka se ho na něco vlezle vyptává. Jenom se mu zasměju a nechám ho v tý nepříjemný situaci. (Pro Gaze to nepříjemná situace je, on se holkám většinou vyhejbá.)
Jamie vyndavá z lednice dvě piva a jedno mi podává.
"Co to tam na tebe ten degeš rozjížděl?", ptá se mě a otevírá mi pivo.
"Nevim, je to trotl. Žárlí na mě, když si s Laurou povídám."
"S Laurou ti držim palce. Určitě ti to jednou vyjde," povzbuzuje me Jamie.
"Jo, taky doufám. Ale to se nejdřív musí rozejít s tim debilem."
V tom se Jamie zatváří vážně, skoro až v křeči a dívá se za mě. Rychle se otočim a vidim přesně to, co jsem vidět nechtěl.
"Takže debil jo? Ty sráči...!!!", křičí Michael.
Než stihnu cokoliv říct, přistává mi jeho mohutná pracka na obličeji. A druhá rána. Ležím na zemi a kolem mě jsou střepy a pěna z rozbitýho piva. Sedá si na mě a připravuje se mě znova uděřit, ale Jamie s Gazem ho rychle chytají každý za jednu ruku.
"NECH HO!", křičí oba jeden přes druhýho.
Strhávají ho ze mě a já se rychle zvedám na nohy. Z nosu mi teče krev a cejtím mokro v zadu na kalhotech a na celých zádech, jak jsem ležel v tom rozbitým pivě.
Do kuchyně se přiřítí Laura a dívá se na mě a Michaela a na ten bordel na zemi. Teď už vlastně přiběhli do kuchyně všichni, podívat se, co to bylo za ránu.
"MICHAELE, to už si trochu přehnal, ne!?" křičí Laura a celá rudne. "Proč si ho praštil?!"
"Řekl, že jsem debil!", křičí Michael. Né tak hlasitě jako Laura ani jako před tím na mě. Asi se Laury bojí.
"A kolik si toho o něm řekl ty, prosim tě. Vždyť mu nadáváš pořád!!A víš ty co? Možná seš debil!!"
Z nosu mi pořád teče krev, ale ani to nevnímám a sleduju jejich hádku.
"To byla poslední kapka Michaele. Je konec! Nepotřebuju bejt s takovým agresorem, jako seš ty!!" říká Laura vážně a pořád je celá rudá. Ještě rudější než rudá. Je červená jako rajče a pořád se upřeně dívá na Michaela, který vypadá, že neví, co by na to řekl. Ten se na mě otočí a povídá: "Spolu jsme ještě neskončili, ty trapnej hippíku!" podívá se na všechny kolem sebe, pak na Lauru a odchází z kuchyně pryč.
Všichni přítomní stojí nehnutě a bezhlasně. Je slyšet jen rána dveří, jak s nimi Michael prásknul.
Laura se rozpláče a utíká z kuchyně ven. Teď už všichni koukají jen na mě. Lina mi podává kapesník. V tom si uvědomim, že mi vlastně teče ta krev z nosu.
"Díky. Moc mě mrzí, že jsem vám pokazil rozlučkovej mejdan. Jdu za ní," a utíkám z kuchyně za Laurou.

2.díl - 1.část

9. ledna 2011 v 23:13 | Pixie |  Příběh obyčejné existence
Nesnášim to tu. Je to otravná, monnotóní práce. Občas přemejšlim, jak dlouho to tu ještě vydržim. Celej den myslim na tu skladbu, co jsem předevčírem konečně dodělal. Je pro Lauru, o Lauře, prostě pro ní. Stejně jí ji asi nikdy nezahraju, na to nemám odvahu. Asi by jí to ani nezajímalo. Zajímalo, Laura je taková, znám jí. Máme podobnej vkus a kdyby něco takovýho složila ona, ani by to nemuselo být pro mě, moc rád bych si to poslechl, zajímalo by mě to.
Konečně šest hodin. Jdu se převlíct, venku na mě čeká Gaz.
Před branou fabriky už čeká Gaz. Černovlasý kluk nižšího vzrůstu. S úsměvem na jeho pěkné tváři na mě mává už z dálky. Gaz byl vždycky, řekněme, dost atraktivní pro holky, ale málokterou si pustil k tělu. Gaz je o tři roky starší, než já a já ho znám něco přes dva léta. Kdysi měl holku, byl s ní přes čtyři roky. Tohle by mi asi nikdy neřekl, nerad o tom mluví, ale jednou, když jsme se totálně spili u Jamieho a ujel nám poslední bus do města, jsme šli pěšky a dlouho si povídali. Gaz mi toho tu noc řekl hodně, byl děsně nalitej, dokonce i to od čeho má tu jizvu na ruce. Jako malýho ho táta prej hrozně řezal a když se jednou večer Gaz vrátil domů, tak po něm jeho fotr hodil Gazovo freestylový kolo. Vždycky mi říkal, že to má z kola, takže měl vlastně pravdu.
"Tak jak to šlo? Slepil si dneska hodně krabic? Hehe," zasměje se mi Gaz, ale pak se na mě hned vážně podívá: "Máš na víc, než dělat v posraný fabrice na krabice."
"Tohle jé vim, ale chci si našetřit nejdřív nějaký peníze, ať mám na vejšku nějakej kapitál," zalžu mu a koukám se do země, když vyrážíme směrem k zastávce.
Tuhle lež jsem zkoušel říct i mámě, ale ta byla jak šílená, jen co jsem řekl, že jsem začal pracovat a vykašlal jsem se na školu v hlavním městě, kde jsem půl roku byl.
"Haha", znova se mi zasměje Gaz, jenže teď už ironicky, a zamračeně se na mě podívá: "myslíš, že nevim, proč jsi se vrátil? Fakt si myslíš, že mi to není jasný? Jsi tu kvůli Lauře, vole!"
Přijíždí autobus. Řidičovi říkáme o jízdenky na předměstí, tam kde bydlí Jamie. Dneska pořádá rozlučkovou kalbu, odjíždí do Austrálie. On i jeho snoubenka Lina. Lina je hodná a příjemná hezká holka. Hodí se k Jamiemu dobře. Oni si v tý Austráli našli práci i bydlení, tak šli za lepším.
"Měl bys jí nechat bejt, vole. Nemá to cenu a akorát jseš kvůli tomu pořád v hajzlu."
Sedám si vedle Gaze a předstírajíc ledabylost mu rychle odpovím: "Mě je to u prdele, nejsem kvůli ní v hajzlu. Štve mě to s mámou."
"Jasný, jasný. Víš o tom, že tam bude taky?", zeptá se mě Gaz.
"Moje máma? Kde?," hned ze sebe zděšeně vyhrknu.
"Ne, ty vole. Laura! A u Jamieho," odpoví mi Gaz a kroutí hlavou na znak mojí nechápavosti.
Tahle zpráva by mě jinak potěšila, ale já si hned vybavím, že tam bude s tím blbečkem od nábytku. Hned mě chytá vztek, že celý zrudnu. Gaz to na mě určitě poznal, ale radši nic neříkal, aby mě nenaštval ještě víc, a díval se z autobusu ven do ulic.
Autobus projíždí nočním městem pomalu. V tom sněhu se musí asi špatně jet.
Přijíždíme do předměstí. Jamieho dům je kousek od zastávky. Jdeme stále mlčky a já si v hlavě říkám, kolik toho budu muset dneska vypít, abych tam mohl vydržet v přítomnosti jí a toho jejího mamlase Michaela.

1.díl

9. ledna 2011 v 15:59 | Pixie |  Příběh obyčejné existence
V ulicích už byla tma. V tuhle roční dobu je venku vždycky tma, když jdu po práci domů. Ani vlastně nevím, jaké je přes den počasí. Za tmy do práce - za tmy domů.
Před vchodem do bytu odhazuju nedopalek, ale než stihnu odemknout dveře, už se ze schodů řítí domovník Kudla mávající rukama a nadávajíc si sám pro sebe mi naznačuje, že to, co teď příjde, asi moc milý nebude.
Na poslední chvíli před ním stihnu zavřít dveře a ještě slyším, jak mi nadává do kreténů a ještě: "...zabiju!!..." nebo něco takovýho.
V baráku se nesmí kouřit, jenže mě to cigáro vychází přesně z autobusový zastávky až před byt. Takže má Kudla smůlu. Ale to asi nebylo to jediný, co mi chtěl. Už dva měsíce dlužím příspěvek do fondu oprav a minulej tejden jsem měl vytřit chodbu v baráku.
Opřený o dveře těžce oddychuju, jako bych právě doběhl maraton. Ten šmejd. Ale po každý mi to nevyjde, jednou s ním budu muset mluvit a když ho takhle nasírám, tak to bude jen horší a horší.
Můj malej byt o dvou místnostech - kuchyň a obejváko/ložnice. Mám tu děsnej bordel. Ve dřezu hromada neumytýho nádobí a v místnosti se po zemi válí plno různejch papírů a notovejch zápisů. Na gauči mám naházený džíny a nějaký trička. Však to všechno uklidím, ale dneska ne, dnes chci dokončit tu skladbu, co jsem rozepsal už minulejch tejden. Zatemnim si v pokoji a sedám si za klávesy. Kde jsem to minule skončil? Ani nevim, byl jsem totálně zhulenej, už si to nepamatuju. Beru si papírky a stříhám poslední paličku...
Když jsem zhulenej, nepřemejšlím nad ničim špatným. Na práci, na Kudlu, na mámu - už půl roku se mnou nemluví, co zjistila, že jsem nechal školy a šel makat. Nemyslím ani na Lauru. Nebo spíš myslím, ale představuji si, jak teď spolu ležíme na posteli a držíme se v objetí, nebo jak si spolu povídáme o posledním albu Deerhunter a dohadujeme se, která skladba je nejhezčí.
Laura. Laura. Laura.
Ach Lauro, proč to jen nevidíš jako já? Vždyť se k sobě tak dokonale hodíme!
Miluju Lauru už od prváku, co jsem šel na gympl. Ve čtvrťáku jsem jí řekl, co k ní cítím, když jsme byli po maturáku opilí. To byla ta největší chyba v mým podělaným životě. I když ona říkala, jak je ráda za to, že jsem to řekl a proč že jsem se s tím tajil tak dlouho, tak já jsem i přesto věděl, že byla blbost to říkat. Měl jsem pořád žít v těch falešných nadějích a platonický lásce. Takhle jsem posral všechno, teď nemůžeme být ani kamarádi. Ta jedna věta, co mi řekla, mě neustále straší jako noční můra, pronásleduje mě vždycky, když a Lauru myslím. Ta jedna věta - "Budeme kamarádi, já se teď nechci na nikoho vázat."
Když se nechce na nikoho vázat, tak proč začala chodit s tím kreténem od Nábytku? Nesnášim ho. Nesnášim ty jeho trapný kecy o tom, jaká obrovská filosofie se používá při stěhování a montování nábytků. Nesnášim ty jeho narážky na mě. - "Tahle košile se nenosí už od 80tejch let." , "Co to máš za mobil? S tím bys přepádloval celý jezero!" , "Dlouhý vlasy jsou pro zženštilý chlapy nebo pro hippíky. Kterej z nich jsi ty?"
Je to tupej debil bez mozku. Jen hromada svalů. Tak co na něm Laura vidí?
Už nad tím zase přemejšlim. Co to je sakra za model? Ani nejsem pořádně zhulenej! Já toho Gaze zabiju - co mi to prodal za sračku?
Jdu si lehnout, je toho na mě dneska nějak moc.
Mimochodem... Jmejuju se Daniel, ale nikdo mi neříká jinak, než Manzy. To proto, že prej vypadám jak Ray Manzarek z The Doors.

Úvod - Předmluva

9. ledna 2011 v 15:55 | Pixie |  Příběh obyčejné existence
Trochu se mi začala v hlavě hromadit inspirace k napsání nějakého příběhu, tak jsem se rozhodl, že s tím začnu :-) Je to můj první příběh, takže omluvte moje slohové a stylistické nedostatky.
Je to smyšlený příběh o 19ti letém mladém muži, kterého se zřekla jeho matka, když nechal studií na žurnalistice a šel pracovat. Teď stojí na vlastních nohou. Jediný důvod, proč se vykašlal na školu, je ten, že chtěl být ve stejném městě, jako jeho dlouholetá platonická láska Laura. Daniel je hudebně nadaný. Má doma několik hudebních nástrojů a skládá vlastní písničky
Nespisovně píši úmyslně, abych přidal na věrohodnosti vyprávění v ich formě. Přidávat pokračování se budu snažit nějak pravidelně, ale uvidíme ;-)
Snad to bude někoho bavit a někdo se v tom třeba tak trochu najde ;-)