Blog věnovaný (nejen) českému a světovému undergroundu...

1.díl

9. ledna 2011 v 15:59 | Pixie |  Příběh obyčejné existence
V ulicích už byla tma. V tuhle roční dobu je venku vždycky tma, když jdu po práci domů. Ani vlastně nevím, jaké je přes den počasí. Za tmy do práce - za tmy domů.
Před vchodem do bytu odhazuju nedopalek, ale než stihnu odemknout dveře, už se ze schodů řítí domovník Kudla mávající rukama a nadávajíc si sám pro sebe mi naznačuje, že to, co teď příjde, asi moc milý nebude.
Na poslední chvíli před ním stihnu zavřít dveře a ještě slyším, jak mi nadává do kreténů a ještě: "...zabiju!!..." nebo něco takovýho.
V baráku se nesmí kouřit, jenže mě to cigáro vychází přesně z autobusový zastávky až před byt. Takže má Kudla smůlu. Ale to asi nebylo to jediný, co mi chtěl. Už dva měsíce dlužím příspěvek do fondu oprav a minulej tejden jsem měl vytřit chodbu v baráku.
Opřený o dveře těžce oddychuju, jako bych právě doběhl maraton. Ten šmejd. Ale po každý mi to nevyjde, jednou s ním budu muset mluvit a když ho takhle nasírám, tak to bude jen horší a horší.
Můj malej byt o dvou místnostech - kuchyň a obejváko/ložnice. Mám tu děsnej bordel. Ve dřezu hromada neumytýho nádobí a v místnosti se po zemi válí plno různejch papírů a notovejch zápisů. Na gauči mám naházený džíny a nějaký trička. Však to všechno uklidím, ale dneska ne, dnes chci dokončit tu skladbu, co jsem rozepsal už minulejch tejden. Zatemnim si v pokoji a sedám si za klávesy. Kde jsem to minule skončil? Ani nevim, byl jsem totálně zhulenej, už si to nepamatuju. Beru si papírky a stříhám poslední paličku...
Když jsem zhulenej, nepřemejšlím nad ničim špatným. Na práci, na Kudlu, na mámu - už půl roku se mnou nemluví, co zjistila, že jsem nechal školy a šel makat. Nemyslím ani na Lauru. Nebo spíš myslím, ale představuji si, jak teď spolu ležíme na posteli a držíme se v objetí, nebo jak si spolu povídáme o posledním albu Deerhunter a dohadujeme se, která skladba je nejhezčí.
Laura. Laura. Laura.
Ach Lauro, proč to jen nevidíš jako já? Vždyť se k sobě tak dokonale hodíme!
Miluju Lauru už od prváku, co jsem šel na gympl. Ve čtvrťáku jsem jí řekl, co k ní cítím, když jsme byli po maturáku opilí. To byla ta největší chyba v mým podělaným životě. I když ona říkala, jak je ráda za to, že jsem to řekl a proč že jsem se s tím tajil tak dlouho, tak já jsem i přesto věděl, že byla blbost to říkat. Měl jsem pořád žít v těch falešných nadějích a platonický lásce. Takhle jsem posral všechno, teď nemůžeme být ani kamarádi. Ta jedna věta, co mi řekla, mě neustále straší jako noční můra, pronásleduje mě vždycky, když a Lauru myslím. Ta jedna věta - "Budeme kamarádi, já se teď nechci na nikoho vázat."
Když se nechce na nikoho vázat, tak proč začala chodit s tím kreténem od Nábytku? Nesnášim ho. Nesnášim ty jeho trapný kecy o tom, jaká obrovská filosofie se používá při stěhování a montování nábytků. Nesnášim ty jeho narážky na mě. - "Tahle košile se nenosí už od 80tejch let." , "Co to máš za mobil? S tím bys přepádloval celý jezero!" , "Dlouhý vlasy jsou pro zženštilý chlapy nebo pro hippíky. Kterej z nich jsi ty?"
Je to tupej debil bez mozku. Jen hromada svalů. Tak co na něm Laura vidí?
Už nad tím zase přemejšlim. Co to je sakra za model? Ani nejsem pořádně zhulenej! Já toho Gaze zabiju - co mi to prodal za sračku?
Jdu si lehnout, je toho na mě dneska nějak moc.
Mimochodem... Jmejuju se Daniel, ale nikdo mi neříká jinak, než Manzy. To proto, že prej vypadám jak Ray Manzarek z The Doors.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama